V poutech (2) VIII.
Seděl jsem a poslouchal nezáživné dohadování o metodice blížících se voleb. To nejzajímavější z celého zasedání, konkrétně Erinino převyprávění Maratových prohřešku, už jsme měli za sebou. Velitel se neukázal, takže nemohl na řečená obvinění reagovat, což bylo možná to nejlepší, co pro mě udělal. Většině Radních se velitelovo ostudné jednání nelíbilo a ozvaly se i hlasy pro jeho vyloučení z Rady. K tomu však nakonec nedošlo. Já naopak získal další plusové body, přestože jsem si je ničím nezasloužil a za celou dobu nepřispěl do diskuze jediným slovem. O vzrůst mé popularity se zasloužila hlavně předsedkyně Hanarová a její plamenná řeč.
Teď už se ale všechno uklidnilo a na mě čekaly jen hodiny a hodiny nudy. Jediné plus, které jsem na tom našel, byla skutečnost, že budu mít příležitost trochu si zdřímnout. Za poslední dvě noci jsem toho zrovna moc nenaspal. A na vině byl samozřejmě Shira.
„Shi..ro...," hlas se mi zlomil.
Rychle jsem oddechoval, víčka tiskl k sobě, hlavu měl zvrácenou dozadu a zabořenou do polštáře, prsty jsem křečovitě zatínal do prostěradla. Hlava černovlasého muže se nacházela mezi mými stehny. A jeho ústa mě dováděla k šílenství. Na okamžik mi myslí proběhla velmi nevhodná myšlenka - jestliže Shira zdědil po svém otci talent k boji, tak po své matce, která byla jedna z nejlepších císařových kurtizán, zdědil… trochu jiný talent. To, co dokázal svými rty, jazykem, prsty, bylo neuvěřitelné.
Tělo jsem měl napjaté, každý Shirův dotek, pohyb jeho úst, stupňoval moje vzrušení.
„Počkej," vydechl jsem s obtížemi.
Už jsem to déle nemohl vydržet. Kousl jsem se do rtu, abych nevykřikl příliš nahlas, když celou moji bytost pohltil ten nádherný a divoký pocit extáze a uvolnění.
Chvíli trvalo, než jsem se vrátil zpátky na zem z orgasmických výšin a můj dech i tep se zklidnily. Otevřel jsem oči a pohlédl na Shiru. Jeho rty se leskly, oči plály vzrušením, a já se natáhl k němu, abych….
„Tairo? Slyšíš mě?"
Mayin hlas mě vytrhl z polospánku.
„C..co je?" Moje mysl částečně ještě prodlévající v příjemné mlze vzpomínek na minulou noc se jen velmi neochotně vracela do reality všedního dne.
„Slyšel jsi, co jsem říkala?"
„Ne," nezapíral jsem a potlačil zívnutí.
„Erina se mě ráno ptala, jak dlouho už spolu chodíme.“
Na chvíli jsem vůbec netušil, o čem to mluví, ale pak jsem si vzpomněl na to naše malé divadlo včera u mě doma. Jasně, teď si budou všichni myslet, že spolu něco máme.
„Co jsi jí řekla?"
„Že jsme k sobě chovali hluboké city už dávno, ale chodíme spolu teprve krátce."
„Úžasný," protočil jsem oči v sloup.
Jako bych měl málo problémů, ještě ke všemu teď budu muset předstírat, že s Mayou chodím. Což mi připomnělo, že já nejsem ten, o koho Maya stojí.
„Maye se asi líbíš," naťukl jsem během pozdní večeře, kdy jsme se vrhli na zbytek objednaného jídla a druhou láhev vína.
„Jo, mám stejný pocit," usmál se Shira a napil se ze své sklenice. „Měl jsem tušení už dřív, ale po tom, co mi dneska strčila jazyk do pusy, jsem si celkem jistý."
Podíval jsem se na jeho sebevědomý výraz a připadal si jako hlupák. Musel být zvyklý, že mu ženy padají kolem krku. Nikdy jsem se na jeho sexuální minulost neptal, i když jsem věděl, co se o něm povídalo. Vlastně jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych měl na Shiru žárlit. Teda až do včerejška, kdy jsem viděl, jak ho Maya políbila.
Černovlasý muž si měřil pohledem můj kyselý obličej. „Děje se něco, Tairo?“
„Nic.“ Co jsem mu měl vysvětlovat? Vždyť já ani netušil, jak to mezi námi je. Shira mi nikdy nic neslíbil a těžko jsem od něj mohl čekat bezvýhradnou věrnost. Přesto jsem si přál, aby to pro něj znamenalo něco víc. A mnoho jeho činů dokazovalo, že to tak opravdu je. Riskoval kvůli mně život a přišel sem za mnou, i když ho mohli odhalit. To přece muselo něco znamenat. Jenomže navzdory všemu, co jsme spolu prožili, jsem se v něm stále vůbec nevyznal.
„Generále Imaro!"
Maya mě kopla do holeně, až jsem vyjekl bolesti.
„Ano?" probral jsem se a pohlédl na Erinin netrpělivý obličej, který na mě shlížel od řečnického pultu. Vedle ní stál komisař Cataro.
„Komisař dokončil svoji zprávu o těch vraždách. Mohl byste se vyjádřit k tomu útoku z předvčerejška?"
Zatraceně.
Bez většího nadšení jsem zamířil k řečnickému pultu, stoupl si tam, kam mě předsedkyně postrčila, a přelétl pohledem zaplněný sál. Komisař si sedl vedle mě, v rukou nějaká lejstra, patrně zprávu o tom útoku.
„Jak už jsem říkal, dne 15. října v devět hodin večer se velitel Marat a generál Imara stali obětí útoku. Velitel byl zasažen neznámou paralyzující látkou a zůstal nehybně ležet. Vy jste odrazil útočníka a vydal se po jeho stopách. Můžete nám popsat, co se stalo pak?"
Začal jsem znovu převypravovat svoji verzi událostí. Přelétl jsem pohledem obličeje Radních, kteří pečlivě naslouchali každému slovu, a snažil se, aby moje výpověď zněla, co nejvěrohodněji. Komisař se mě ještě zeptal na pár doplňujících otázek, ale nic záludného. Nakonec přikývl a řekl.
„To bude asi všechno. Děkuji vám, generále."
V duchu jsem si oddechl, že to mám za sebou a chtěl jsem se vrátit na svoje místo k nerušenému spánku.
„Rád bych také něco dodal," ozval se hlas velitele Marata ode dveří sálu. Musel právě přijít. Horší než otravný hmyz.
Také Erina se na něj netrpělivě zadívala. Viděl jsem na ní, že má Marata plné zuby a nejradši by ho vyrazila ze sálu.
„Veliteli. Přišel jste pozdě a ještě zasahujete do jednání bez dovolení. Nechci poslouchat vaše další útoky proti generálu Imarovi. Pokud máte něco relevantního k případu, ptejte se, ale jestli jsou to jenom další urážky a nepodložené spekulace, tak vám radím, rozmyslete si to.“
„Generál Imara je s tím útočníkem ve spojení!" vykřikl. Erinino varování si viditelně k srdci příliš nevzal.
„Pomohl mu utéct a teď ho ukrývá!! Vím to!"
Všechny oči v sále se na mě upřely.
„Veliteli!!" Ještě než jsem stihl otevřít pusu, abych mu něco nepěkného odpověděl, mě předběhla Erina. „Varovala jsem vás. Okamžitě se vraťte na svoje místo a buďte zticha!"
„Máte pro svoje obvinění nějaké důkazy?" ozval se komisař Cataro.
Marat zaváhal. Rozhodl jsem se do toho nezasahovat. K tomu, aby se znemožnil, mojí pomoc nepotřeboval.
„Mám důvodné podezření, že předminulou noc za ním ten muž přišel do bytu."
Cataro se na mě zadíval. Pokrčil jsem rameny. „Nevím, co velitel viděl, ale jediný, kdo za mnou za poslední dva dny přišel, byla Maya Saarová."
„Už mám toho bezdůvodného osočování dost," vstoupila do toho ostře Erina Hanarová a pak se obrátila k sálu. „Jak jsem vás už informovala, včera jsme u generála Imary žádného zločince nenašli. To všechno jsou jen fantaskní výmysly velitele Marata, které už dál nehodlám poslouchat."
Erina Hanarova se zdála pevně přesvědčená o mojí nevině a neoblomně stála na mojí straně. Stejně jako většina Radních. Marat si toho také všiml, protože konečně zmlkl a omezil se na to, že mě probodával vražednými pohledy.
„Obávám se, že s ním ještě budou problémy," prohodila šeptem Maya, když jsem se vrátil na svoje místo.
Po očku jsem sledoval nasupeného Marata sedícího na druhé straně sálu. „Taky mám ten dojem. Naštěstí známe jednoho velmi schopného muže, který má přímo v popisu práce řešit takovéhle nepříjemné problémy."
„Hm, to není moc vtipné," zpražila mě Maya. „Víš, jaký by z toho byl průšvih?“
„Jen jsem žertoval. Shira by ho nezabil.“
„Snad ne. Ale pár pitomostí už kvůli tobě udělal,“ poznamenala a já nevěděl, proč mě její slova tak zahřála u srdce. „Kdyby ho s tebou někdo viděl, bude mít velké problémy. A ty taky.“
Neříkala mi nic nového. Dobře jsem si uvědomoval, jak Shira riskuje tím, že se vrátil. A stýkat se se mnou bylo ještě o několik tříd nebezpečnější. Hlavně teď, když mi v patách čmuchá Marat.
„Kdy se zase ukážeš?" musel jsem se zeptat, zatímco jsem sledoval, jak se obléká. Venku byla stále neproniknutelná tma. Hodiny ukazovaly sotva půl čtvrté a ložnici osvětlovala jen malá lampička na nočním stolku.
„Hned, jak budu moct," ujistil mě.
Katana stála po jeho pravici opřená o zeď. Natáhl se a sevřel ji v dlani. Na okamžik odhalil její čepel, ale pak meč znovu skryl v pouzdře. „Díky, že ses o ni postaral.“
„A já jsem rád, že ti ji můžu vrátit," zvedl jsem se z postele a otevřel skříň vedle okna. Vyndal jsem jeho kožený kabát. „Myslím, že i tohle je tvoje.“
Přistoupil ke mně a vzal si kabát z mých rukou. Jediným pohybem si ho přehodil přes ramena. Pak sebral ze stolu kousek papíru a v rychlosti na něj napsal několik čísel.
Podal mi ho se slovy. „Dej vědět, kdyby se něco dělo."
Zasedání se snad konečně chýlilo ke konci. Po dalším dnu, který jsem promrhal posloucháním nudného rokování, jsem se zařekl, že mě tady zase nějakou dobu neuvidí. Vytáhl jsem z kapsy bundy svůj mobil. Svůj druhý mobil. Používal jsem dva. Jeden služební pro každodenní záležitosti a pak jsem měl ještě další. Ten jsem získal od jednoho svého kamaráda, který dělal technika. Během války pracoval ve zpravodajské službě a dost se vyznal. U tohohle telefonu jsem měl jistotu, že ho nikdo nevystopuje. Sice jsem si nemyslel, že by se Marat uchýlil až k takovým praktikám jako je odposlouchávání mého mobilu, ale nemínil jsem riskovat. Naťukal jsem na displeji krátkou zprávu a poslal ji na číslo z papírku. Uměl jsem ho už zpaměti. Ve zkratce jsem Shiru informoval o tom, co se dělo na Radě.
Přitočila se ke mně Maya. „Zajdem ještě na skleničku?"
„Platíš," řekl jsem a nabídl jí rámě jako gentleman.
S úsměvem se do mě zavěsila a nasměrovala nás ven z paláce.
*
Strávili jsme v baru skoro tři hodiny a potom jsme si to namířili ke mně do bytu. Bylo to blíž než k Mayině domku na předměstí, který zdědila po svých rodičích. Oba jsme pili a řízení tedy nepřipadalo v úvahu. Proto jsem ji navrhl, ať u mě přespí. Nebylo by to poprvé.
Už se setmělo a ulice byly liduprázdné. Když jsme vyšli z vyhřáté hospody do chladného podzimního večera, všiml jsem si, jak se Maya otřásla zimou.
Beze slova jsem si z ramen stáhl svoji koženou bundu a přehodil ji přes Mayina ramena.
Překvapeně se na mě podívala. „Hraješ si na kavalíra?"
„Co třeba na kamaráda?"
Jen přikývla a chvilku jsme šli mlčky. Sáhl jsem do kapsy kalhot a znovu zkontroloval mobil. Shira mi zatím na moji zprávu neodepsal. Připadal jsem si jako zamilovaná školačka, která čeká, až ji odepíše nová známost.
Dorazili jsme ke vchodovým dveřím velkého domu, kde se nacházel můj byt. Kromě mě tady bydlelo ještě asi šest nájemníků, ale často se měnili a já si ani nepamatoval jejich jména.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po ztichlé ulici a přemýšlel, zda se někde ve stínu neskrývá ten Maratův čmuchal. Snad ho hrozba vyloučení z Rady odradila od podobných kousků.
Maya mezitím neochvějně zamířila po schodech nahoru. Můj byt se nacházel ve třetím patře. Když jsme vešli dovnitř, Maya z ramen setřásla moji bundu a hodila jí na věšák. Zdála se unavená a na mě ten náročný den a minimum spánku také začal doléhat.
„Vyspím se na gauči," ozvala se Maya.
Nebylo to poprvé, co tady Maya zůstala přes noc, ale většinou jsme se oba pohodlně vešli na moji dvoulůžkovou postel. A nikdy nám na tom nepřišlo nic podivného. To, že si tentokrát zvolila raději sedačku v obýváku, jenom potvrdilo moje podezření. Celý večer jsem cítil podivné napětí mezi námi, ale až doteď jsem si nalhával, že se mi to třeba jenom zdá.
„Donesu ti nějakou deku," zamířil jsem do ložnice, kde jsem chvíli prohrabával skříň.
Když jsem se vrátil, seděla Maya na zemi, hlavu sklopenou v dlaních.
„Děje se něco?" nechápal jsem a přistoupil k ní. Přikrývku s polštářem odložil na křeslo.
Sedl jsem si vedle a objal ji. Neplakala, jak jsem si myslel, ale její tvář byla zasmušilá a pobledlá.
„Asi mě teď nenávidíš, co?“
„Proč to říkáš?“ Sice jsem tušil, co má na mysli, ale doufal jsem, že se pletu.
„Ten včerejší polibek,“ potvrdila moji nejhorší domněnku. „Byla to pitomost. Jsi můj kamarád a já jsem neměla…ani nevím, co mě to napadlo. Neměla jsem to dělat, ty ho miluješ a já…,“ snažil jsem se nějak vstoupit do jejího monologu, ale když se Maya rozjela, nezastavil by jí ani náklaďák. A teď, značně posílena alkoholem, na mě chrlila jednu větu za druhou a já neměl šanci cokoli říct, i kdybych snad věděl co. „Jen se tady snažím říct - promiň, už se to nebude opakovat.“
Ještě nějakou dobu mluvila, ale já jí příliš neposlouchal. Nakonec jí zmohla únava, schoulila se mi v náručí a usnula. Opatrně jsem ji zvedl a přenesl do ložnice. Navzdory jejímu přání strávit noc na gauči, se ve mně ozvalo vychování, a přenechal ji svojí postel. Sám jsem se vrátil do obýváku a uložil na sedačce.