V poutech (2) VI.
Zůstal jsem stát jako zařezaný a jen na něj zíral. Nedokázal jsem se pohnout, srdce se mi zběsile rozbušilo. To není možné, opakoval jsem si v duchu. To se mi jenom zdá. Třeba jsem nakonec opravdu usnul a tohle je sen. Ten samý co vídám poslední měsíce.
Jenomže vypadal tak skutečně. Oblečen ve své oblíbené černé se lehce dokázal skrýt v šeru pokoje. Jeho tvář stejná jak jsem si jí pamatoval - dokonalé tahy obličeje, křivka úst, drobná jizva nad pravým obočím a hlavně ty nádherné oči.
„To nedostanu ani pusu?" řekl svým hlubokým hlasem a vytrhl mě z transu.
„Shiro," vydechl jsem to slovo téměř neslyšně. Bál jsem se, že když jeho jméno vyslovím nahlas, zmizí.
Pomalu se naklonil, a políbil mě. Obmotal jsem mu paže kolem krku, přitiskl se k němu tak silně, že jsem skoro nemohl dýchat. Shirovy rty byly chladné a chutnaly po dešti. Prsty jsem přejížděl po jeho těle, potřeboval jsem se ujistit, že je to opravdu on. Živý a zdravý. Také tvář i vlasy měl mokré stejně jako ruce, kterými se mi dostal pod triko. Na zádech mi naskočila husí kůže všude tam, kde jsem ucítil ty ledové prsty. Jeho oblečení, úplně promočené a studené, se mi tisklo na nahou kůži. Nic z toho mi nevadilo, jestli něco tak to jen vyburcovalo moje smysly, které už teď dokázaly vnímat pouze toho muže v mém náručí. Jestli je to sen, tak ať se nikdy neprobudím, proběhlo mi myslí, zatímco jsem se pokoušel z jeho zad a ramen odlepit vodou nasáklou košili.
Naše rty se stále ještě nerozdělily. Nechtěl jsem se od Shiry za žádnou cenu oddálit. Rukou jsem přejel přes jeho břicho až k zapínání kalhot. Chtěl jsem ho. Musel jsem se ujistit, že je to skutečnost. Odtáhl svá ústa od mých a zalapal po dechu, když ucítil moje troufalé prsty.
„Tairo," zašeptal moje jméno zastřeně. „Nemůžu zůstat."
To jsem nechtěl slyšet. Přitiskl jsem svoje rty zpět na jeho a dělal, že nic takového neřekl. Moje tělo reagovalo naprosto stejně jako vždycky na Shirovu blízkost, doteky, hlas. Srdce mi rychle bilo, ztěžka jsem oddechoval a vnímal vlnu vzrušení, která hrozila, že mě smete. Klepající se nohy mě už déle neudržely, klesl jsem na kolena a strhl sebou i Shiru v mém náručí. Černovlasý muž mě svalil na podlahu, zády jsem dopadl na zem a on na mě, aniž by se naše ústa rozdělila. Jen jednou mi problesklo hlavou, že by to možná bylo pohodlnější na posteli. Ta se však nacházela na druhé straně pokoje. A i těch pár metrů se zdálo neskutečně daleko pro někoho, kdo se od toho druhého nechtěl odtáhnout ani na vteřinu. Jenom odlepit se od sebe na tak dlouho, abychom se zbavili všeho oblečení, nás stálo nadlidské úsilí.
Za celou dobu jsem Shiru nepropustit ze svého náručí. Dotýkal jsem se ho všude, svými prsty, svými ústy, nemohl jsem přestat. Bál jsem se, že když ho nechám, aby se ode mne vzdálil třeba jen na chviličku, zmizí a já budu zase sám.
*
Ráno mě vzbudilo slunce pronikající dovnitř otevřeným oknem. Otřásl jsem se chladem. Bylo studené podzimní ráno a ani sluneční paprsky tu skutečnost nedokázaly přebít. Pohled mi padl na zmáčený koberec pod oknem a poházené oblečení. Na zlomek vteřiny se mě zmocnil strach, že události včerejší noci nebyly nic víc než výplod mé fantazie. Ale hned v další chvíli jsem zaregistroval váhu dalšího těla spočívající na mém zdřevěnělém rameni a záplavu černých vlasů vedle na polštáři. Neuvěřitelná radost zaplavila celou moji bytost, když jsem pohlédl do rozespalé tváře muže v mé posteli.
„Tak přece se mi to nezdálo," vydechl jsem s úsměvem a pohlédl do těch modrošedých tůni Shirových očí, které se na mě upínaly.
„Myslel jsem, že jsi mrtvý," krk se mi sevřel, když jsem to vyslovil.
„To jsem si jednu chvíli myslel taky," podotkl trpce a prsty mi přejel po tváři. Ztuhl jsem, když jsem zaslechl ta slova.
„Povíš mi, co se tam stalo?" zeptal jsem se opatrně. Minulou noc jsme toho zrovna moc nenamluvili. Rozhodně nic v souvislých větách.
Shira se na mě usmál a pak řekl. „Dostal jsem se odtamtud, jak jsem slíbil. Ale byl jsem zraněný. Nějakou dobu trvalo, než jsem se dal dohromady. Proto to zdržení."
To byla velmi zjednodušená verze. Nedokázal jsem si ani představit, kolik utrpení a bolesti se skrývalo za těmi několika větami, které tak věcně vyslovil. Dobře jsem si pamatoval výpověď toho zajatého kapitána. Věděl jsem, co se dělo během útoku.
Ale jak jsem znal Shiru, nemohl jsem čekat, že se dozvím něco víc. Všiml jsem si nových jizev na jeho těle a vytušil i podle vyprávění toho vězně, že musel být raněn opravdu vážně. Jenomže Shira se o tom bavit nechtěl, tak jsem z něj netahal podrobnosti.
„Mrzí mě, čím sis musel projít. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zpátky."
Prsty jsem pomalu přejížděl po jeho tváři, bradě, krku až na hruď. Tam jsem přitiskl ruku na místo, kde se dalo cítit bušení jeho srdce. „Pořád nemůžu uvěřit, že jsi tady."
Shira se pousmál a na okamžik se zadíval oknem ven do slunečného dne. Přitáhl jsem si přikrývku těsněji k tělu, byla tu vážně zima.
„Je ráno," konstatoval zbytečně. „Neměl jsem zůstat tak dlouho."
Vzpomněl jsem si, že v noci něco takového říkal. Opakovaně. A já ta slova opakovaně ignoroval. Nedokázal jsem Shiru nechat odejít. Nedokázal jsem z něj ani odtáhnout ruce. Pořád jsem se ho musel dotýkat, cítit jeho blízkost.
„Nikam tě nepustím," ovinul jsem ruce kolem jeho krku a stáhl ho na sebe. Vyhledal jsem jeho rty těmi svými.
„Nevím, jestli nezměníš názor, až nás tvoji přátelé z Rady najdou společně v posteli," řekl a trochu se odtáhl. Nechápavě a nespokojeně jsem mu hleděl do očí.
„Proč by tě tu měl někdo hledat?"
„Protože ten Maratův slídil mě v noci patrně viděl lézt k tobě do ložnice."
„Cože?" prudce jsem se posadil na posteli. „Kdo?" Absolutně nic jsem nechápal. „Cože?!" zopakoval jsem znovu a připadal si jako imbecil.
„Roberto Montaro. Pracuje pro Miku Marata. Sleduje tě už několik dní," vysvětlil Shira nevzrušeně.
„Cože?!!"
Vážně bych se měl naučit i jiné slovo. Ale zrovna teď mě nic nenapadalo. Šokovaně jsem si prohlížel Shiru, nahého, zamotaného v mé přikrývce, s náznakem úsměvu na rtech, který mi tady vykládal něco naprosto postrádající smysl. I když... bylo opravdu tak neuvěřitelné, že mě ten grázl nechal sledovat? Vlastně ne, dávalo to dokonalý smysl.
„Ten prolhanej hajzl," zavrčel jsem na Maratovu adresu a pak se tázavě podíval na Shiru „Jak to všechno víš?"
Pokrčil rameny. „Taky tě už pár dní sleduju."
„Pár dní...ale to..." odmlčel jsem se, poprvé za několik posledních hodin moje ruce sjely pryč z Shirova těla. „Takže jak dlouho už jsi v Kashimě?" snažil jsem se, aby můj hlas nezněl tak dotčeně, ale nepodařilo se mi to.
„Asi deset dní," soustředěně se díval do mého obličeje.
Ta slova byla jako rána pod pás.
„Skvělý. A já idiot si myslel, že jsi přijel za mnou," poznamenal jsem sarkasticky a chtěl vstát z postele. Deset dní. Nechtěl jsem se s ním hádat. Jenomže týdny jsem se ubíjel a obviňoval z jeho smrti. A Shiru ani nenapadlo dát mi vědět, že je tady. Dokázal jsem pochopit, že dřív třeba nemohl, když byl raněný. Jenomže on tu byl už deset dní.
„Tairo," Shirova ruka mě chytla za zápěstí a stáhla zpátky. „Neměl jsem v plánu chodit vůbec," oznámil mi jako by nic. Chladně jsem na něj pohlédl, hrdlo stažené. Nechtěl přijít vůbec, nechal by mě při tom, že je mrtvý.
„Aha," víc jsem ze sebe nedokázal vypravit.
„Pochop to. Přijít za tebou byla chyba. Zůstat až do rána ještě větší. Jsi teď generál odboje, kandidát na vůdce nové republiky. A já ti způsobím problémy."
To, co říkal, dávalo smysl. Ano, jestli ho tu někdo najde, bude z toho v Radě pozdvižení. O to už by se Marat postaral. Ale mě bylo jedno, že by to ohrozilo moji politickou kariéru, o kterou jsem stejně nestál. Pokud jsem měl obavy tak jedině o Shiru. Nedokázal jsem odhadnout, co by Rada udělala s ním.
„Přesto jsi nakonec přišel," řekl jsem potichu a přitiskl svoje rty na ty jeho. Přesto nakonec přišel a navzdory riziku zůstal se mnou až do rána. A to něco znamenalo. Nedokázal jsem se na něj zlobit. „To, že žiješ, je pro mě nejdůležitější," zašeptal jsem proti jeho ústům. „Myslíš, že mi záleží na místě v Radě? Na slávě, na politické moci?" Shira měl zavřené oči, hlavu lehce zvrácenou dozadu a nechal mě, abych svými polibky pokryl jeho rty, tvář, krk.
„Nic z toho nechci," ujistil jsem ho. „Teď chci jen tebe." Přitiskl jsem ho zády do matrace, přikryl jeho tělo tím svým, moje ústa stále bloudila po jeho horké kůži. V tu chvíli mě něco napadlo.
„To ty jsi včera osvobodil Joriho?" nadzvedl jsem se a pohlédl do jeho očí zastřených vzrušením.
„Ano, byl jsem to já," přiznal a přitáhl mě zpátky k sobě.
„A ty...vraždy?" soustředit se na rozhovor začínalo být obtížné. Nedokázal jsem přemýšlet s Shirovými rty a prsty na svém těle.
„Vím o nich."
„Kdo...?" Víc jsem ze sebe nedostal.
„Jori ne."
Chtěl jsem se zeptat ještě na další a další věci. Zdálo se, že Shira za těch deset dní zjistil mnoho informací. Věděl, že mě Marat nechal sledovat, věděl o Jorim i o těch vraždách. Věděl toho dost. A mě v tuhle chvíli nic z toho nezajímalo. Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby se mě nepřestal dotýkat.
*
K opravdovému hovoru jsme se dostali až o hodně později. Shira mi v rychlosti převypravoval, co ví o těch vraždách. Snažil jsem se soustředit na jednotlivá slova, ale stejně jsem větší pozornost věnoval tomu, jak si utírá vlasy mokré ze sprchy a natahuje na holé tělo kalhoty, než tomu, co říká.
„Tairo? Posloucháš mě?"
Jen jsem přikývl a donutil svoje oči, které bloudily po Shirově polonahém těle, aby se zadívaly do jeho očí. „Říkal jsi, že Jori to neudělal."
„Toho, kdo zabíjel, už jsem skoro dostal, ale na poslední chvíli mi proklouzl. Nevím, jak se do toho zapletl Jori.
„Mluvil jsi s ním?"
„Neměl jsem tolik času, abych ho pořádně přidusil, ale podám si ho," usmál se na mě. „Je to s ním občas těžké."
To bylo ještě slabé slovo. Vzpomněl jsem si na toho drzého fracka, kterého jsem měl sto chutí pořádně proplesknout. „Znáš ho dobře?"
„Učil jsem ho bojovat, když sloužil v paláci. Rodiče mu zemřeli, neměl nikoho. Tak trochu jsem se ho ujal. Když mě zajali a uvěznili, nenapadlo ho nic jiného, než se vrátit do Kashimy."
„A prohánět se tady s mečem v ruce.“
„Tairo," zadíval si mi zpříma do očí. „Je to jen kluk, má toho hodně za sebou. Dohlédnu na něj, už nic neprovede."
„Když myslíš, že ho zvládneš, ale jestli ho dostane do ruky Rada, tak..." povzdechl jsem si. „Nemají zrovna slitování se zajatými císařskými vojáky, a o to méně s těmi, kteří střílejí na Radní, a jsou zapletení do třech vražd."
„Jo, slyšel jsem," odfrkl si znechuceně.
Během prvním dvou týdnů odboj poslal na smrt mnoho z těch, které jsme zajali při konečném útoku na císaře. Teprve později, když jsem se proti tomu hromadnému zabíjení několikrát ostře postavil, je Rada omezila. A pověřila mě, abych na zajatce dohlížel.
„Císař by je popravil také," namítl jsem opatrně. Ani nevím, proč jsem měl potřebu hájit před Shirou rozhodnutí Rady.
„To je pravda, ale ten celou dobu neprohlašoval něco o rovnosti, volnosti a bratrství," zašklebil se nepříjemně. „Předpokládám, že pro ty, kdo nepodporují vaše ideály, to neplatí."
Neměl jsem v úmyslu pouštět se s ním do diskuze o politice odboje, hlavně proto, že s ním bych podobnou výměnu názorů určitě nevyhrál.
Shira ke mně natáhl ruku a smířlivě mi prsty přejel po tváři. „Vím, že jsi mluvil v jejich prospěch, mnoho jich zachránil."
Mnoho bylo asi přehnané, ale dělal jsem, co se dalo. Ne, že by mě kvůli tomu Marat opakovaně nenazval zrádcem.
„A Joriho jsi také zachránil, děkuji ti," krátce mě políbil. „Riskoval jsi kvůli němu, mohl jsi z toho mít problémy."
„Měl bych, kdybys ho neodvedl z mého bytu. Marat...," zarazil jsem se. Pořád jsem nechápal, proč to udělal. Věděl, že je Jori tady nebo mě prostě jako vždycky podezíral z toho nejhoršího?
„Tohle nevymyslel Marat," opravil mě Shira. „To je práce Montara."
„Ten špicl, co pro něj dělá? Viděl mě s Jorim?"
„Je to možné. Roberto Montaro je velmi schopný a na rozdíl od Marata si dokáže spojit věci dohromady." Jeho prsty se stále dotýkaly mojí tváře. „Slyšel jsi o něm?
Zamyslel jsem se. Roberto Montaro. To jméno mi přišlo povědomé. „Nepracoval pro císaře?"
Shira přikývl. „Setkal jsem se s ním jen párkrát, ale slyšel jsem toho o něm hodně. Byl to výborný zvěd, císař o něm vždycky mluvil v superlativech. Patřil mezi jeho oblíbence."
„Opravdu je tak dobrý?"
„Rozhodně bych ho nechtěl podcenit."
„Jak k němu Marat přišel?"
Nikdy jsem velitele Marata nepovažoval za hrozbu. Teď poprvé jsem začal mít obavy. Mika byl podle mě jen mladý, hloupý kluk s přehnanými ambicemi. Ale s někým jako Montaro, kdo by mu našeptával do ucha, by se z něj hrozba stát mohla. A tenhle Roberto Montaro očividně působil starosti i Shirovi. Někomu, o kom jsem si myslel, že si poradí s každým.
„Montaro zmizel pár týdnů před útokem na palác," řekl Shira. „Císař si myslel, že zběhl."
„A teď je na Maratově výplatní pásce. Skvělý."
Shira přešel k oknu, aby mohl opatrně vyhlédnout ven.
„Myslíš, že je tam dole?"
Jen přikývl.
„Říkal jsi, že tě v noci viděl."
„Pravděpodobně ano. I když ten slejvák mi dost pomohl."
Něco na celé téhle situaci mi nesedělo. Shira se deset dní potuloval kolem ve stínech, našlapoval po špičkách a nechtěl se se mnou ani setkat. A včera v noci se najednou rozhodne, že to všechno hodí za hlavu a prostě vleze oknem do mé ložnice? Přestože věděl, že je velká šance, že ho Montaro zahlédne. A pak místo, aby okamžitě zmizel, se nechá ode mne přesvědčit a zůstane do rána. Nikdy jsem nezažil, že by se Shira zachoval tak lehkomyslně.
„Ale jestli Montaro ví, že jsi tady. Jestli Marat ví..." odmlčel jsem se a snažil se potlačit narůstající paniku. Ne, nevěřil jsem, že Shira nemá nějaký záložní plán. Přece by se nenechal tak lehce chytit.
„Říkal jsem, že to byla chyba," pokrčil rameny jako by nic.
Pak se usmál, přistoupil blíž a přitáhl mě sobě. „Ale co bych neudělal kvůli jedné noci s tebou."
Pokusil se mě políbit, ale já ho zlehka odstrčil.
„Blufuješ. Nikdy bys nevlezl do tak očividné pasti."
„Jak vidíš, vlezl," povzdechl si na oko a tentokrát spojil naše rty i přes moje chabé protesty.
„Takže mi chceš tvrdit, že tady s bohorovým klidem čekáš na to, až sem vtrhne Marat s příkazem k prohlídce?" zašeptal jsem jen milimetry od jeho úst.
„To řekni ty mě," usmál se, ucítil jsem Shirovy ruce, jak líně přejíždějí po mých nahých zádech. „Jak moc je pravděpodobné, že Marat přesvědčí komisaře, aby mu povolil podruhé prohledat byt nejslavnějšímu hrdinovi povstání na základě tvrzení, že jeden z jeho zvědů - náhodou bývalý císařův muž - možná viděl někoho u tvého okna."
Když to Shira řekl takhle, ulevilo se mi. Marat jistě zkusí všechno, ale po tom včerejším fiasku před komisařem, kdy také trval na zbytečné návštěvě mého bytu, mu už znovu uvěří jen málokdo. A také, není to, jako kdyby Shira přišel hlavním vchodem. Kde jsou světla, bezpečnostní kamera a mohl ho kdokoli spatřit z okolních domů. Pokud Montaro vůbec něco zahlédl, byl to, jak řekl Shira, jen nejasný stín, který se spustil ze střechy, a pochybuji, že přes hustý déšť viděl vůbec něco.
„Moc pravděpodobné ne," připustil jsem. „I tak je to risk. Znám Marata, o něco se pokusí."
„Pokud ano, nějak to vyřešíme."
Z hrozícího rizika odhalení si viditelně hlavu nedělal. A když se to tak vezme ani já. To, že byl tady, živý, zdravý a napůl svlečený bylo všechno, co mi stačilo ke štěstí.