V poutech (2) V.
Dorazil jsem do tmavé opuštěné uličky, kde to páchlo odpadky, a hemžilo se to krysami. Do toho začalo pršet. Skvěle. Přitáhl jsem si Shirův kabát těsněji k tělu a přemýšlel, do jakých problémů jsem se dostal tentokrát. A proč? Kvůli drzému frackovi, který mi od začátku jenom lhal. Měl jsem na sebe takový vztek. Jediné plus bylo, že se mi podařilo dostat se na místo dřív než Cataro a jeho lidé. Vlastně jsem čekal, že tu budou už před deseti minutami.
„Generále?"
Vypadalo to, že kavalerie konečně dorazila. Přejel jsem pohledem skupinku lidí, která se ke mně přibližovala závojem deště. Když jsem mezi nimi rozpoznal Marata, moji náladu to rozhodně nevylepšilo.
„Omlouvám se, že čekáte dlouho," promluvil komisař, muž středního věku, s tmavými vlasy a plnovousem, který mi vždycky připadal výstřední. „Vypadla síť a chvíli nešla navigace."
Jaké štěstí, napadlo mě. Aspoň něco hrálo v můj prospěch. „Tušíte, kudy se mohl vydat?"
Unaveně jsem zavrtěl hlavou. „Sledoval jsem ho až ven ze zahrad a pak se mi ztratil. Prohledával jsem přilehlé ulice, ale už jsem ho nenašel," zalhal jsem bez zaváhání.
Marat upřeně pozoroval každý můj pohyb. Dalších asi deset mužů, kteří tvořili komisařův doprovod, se mezitím rozptýlilo po okolí a pátralo po tom maskovaném útočníkovi, který se ovšem ukrýval u mě v bytě. Z toho pomyšlení jsem lehce znervózněl. Drobný deštík mezitím přerostl v nefalšovaný slejvák. Stáhl jsem se do průčelí jednoho z domů, přestože jsem byl už promoklý tak, že to skoro postrádalo smysl.
„Velitel Marat nám řekl vše o tom útoku," ozval se komisař, který se připojil ke mně pod střechou. Musel mluvit nahlas, aby přehlušil zvuk deště dopadající ve velkých kapkách na špinavou ulici.
„Mohl byste toho útočníka popsat?"
„Měl na sobě černé oblečení a masku," začal jsem opatrně. Jestli jim Marat už vyslepičil všechno, co věděl, musel jsem se držet co nejvíc pravdě. „Byl menší než já, tak o půl hlavy, spíš hubený."
„Muž?"
Marat ho pravděpodobně slyšel, takže jsem musel přiznat i tohle. Přikývl jsem.
„Viděl jste mu do tváře?"
„Jak jsem řekl, měl masku," zariskoval jsem a zalhal. Byl jsem si téměř jistý, že Marat neviděl, že jsem mu ji sundal a ani neslyšel náš rozhovor u jezírka.
„To nám moc nepomůže," povzdechl si komisař. „Doufal jsem, že nám dáte více informací než velitel Marat." Byla v tom skrytá narážka? Nedokázal jsem to odhadnout. Neznal jsem na to Catara tak dobře.
„Generál Imara ale něco vynechal," promluvil poprvé Marat. Srdce mi začalo bušit rychleji. Je možné, že ten slídil viděl něco víc? S klidem, který jsem rozhodně necítil, jsem se podíval na bývalého kapitána, který se splihlými mokrými vlasy nepůsobil nijak výhrůžně.
„Co myslíte, veliteli?" zeptal jsem se s náznakem zvědavosti v hlase.
„Ten muž vás oslovil Shiro."
To mě uklidnilo. Jestli Marat slyšel jen tohle, o nic nejde.
„Ano, to je pravda," připustil jsem.
„Jak se to stalo?" zeptal se komisař.
„Ten útočník se blížil k nám, velitel byl paralyzovaný a on se ho chystal zabít. Chtěl jsem se mu postavit, ale měl jsem jen tu katanu," rukou jsem neurčitě mávl směrem k pouzdru na svých zádech. „Když mě uviděl, ztuhl. Neútočil, oslovil mě Shirovým jménem a já se ho pokusil chytit. Jenomže pak poznal, že se spletl a dal se na útěk."
„Neútočil na vás, protože si myslel, že jste Shira," ujasňoval si to komisař a přejel pohledem mé oblečení. „Je celkem logické, že si vás v té tmě spletl," pokračoval, ale spíše to znělo, jako kdyby jen uvažoval nahlas. „Myslel jsi, že jste Shira. Z toho můžeme usuzovat, že ten vrah je někdo, kdo Shiru znal. Někdo z jeho okolí. Možná nějaký muž z císařské gardy. Nějaký Shirův přítel.“ otočil se na mě. „Co si o tom myslíte vy, generále?"
Jeho upřený pohled mě úplně rozhodil. Zaprvé se mi nelíbilo, jak blízko se komisař dostal k pravé totožnosti útočníka a zadruhé - proč se, proboha, ptá zrovna mě na Shirovi přátele?
„Ano, co si o tom myslíte vy?" přisadil si Marat s úšklebkem. „Víte tady toho o Shirovi nejvíce."
Měl jsem sto chutí vymáchat mu ten jeho slizký ksicht v nejbližší louži.
„Vážně nevím, co na to říct," odpověděl jsem upřímně. „Neznám žádné Shirovi kamarády," dodal jsem trochu ostřejším tónem, aby jim došlo, že se o tom nehodlám dál bavit.
„Dobrá," nechal to být komisař, i když Marat vypadal, že by se v tom ještě rád patlal. „Kdyby vás něco napadlo, dejte mi vědět. Nebudu vás dál zdržovat. Jistě jste unavený a chcete si odpočinout."
„Mám tu auto, hodíme vás s komisařem domů," nabídl Marat s předstíranou slušností.
„To nebude nutné, nechci vás zdržovat," řekl jsem pomalu a přemýšlel, co tím sleduje. Podezírá mě snad z něčeho? Jenomže Marat mě pořád z něčeho podezírá.
„Nezdržujete, generále," usmál se na mě velitel tak mile, až se mi z toho dělalo zle. „To je to nejmenší co pro vás můžu udělat, když jste mi zachránil život.
Nakonec jsem souhlasil. Když mě hodí k domu, tak se snad nic nestane. A nahoru na kafe ho zvát nebudu.
*
Marat zastavil se svým černým sporťákem u vchodu do domu, kde jsem bydlel. Neptal se mě na cestu, věděl, kde to je. Bylo to trochu znepokojivé. Neřekl bych, že jsem mu někdy sdělil svoji adresu, ale samozřejmě si jí mohl jako každý druhý vytáhnout z databáze. Kdyby mu to stálo za to. Očividně stálo. Komisař, který seděl na sedadle spolujezdce, během naší krátké společné cesty vyřizoval nějaké telefonáty a Marat se věnoval řízení. Já seděl vzadu a z mokrého kabátu mi stékala voda na Maratovy kožené sedačky. Měl jsem z toho dobrý pocit. Auto, ve kterém jsme jeli, patřilo mezi ty drahé, rychlé a luxusní. Připomnělo mi to, že se Maya jednou zmínila, že Maratovi rodiče jsou bohatí.
„Děkuji za odvoz," prohodil jsem směrem k Maratovi a otevřel dveře, abych vystoupil.
„Generále," zadržel mě Marat a já čekal nějaký podraz. Nečekal jsem dlouho. „Mohl bych použít vaší toaletu?"
Mlčel jsem. Překvapil mě a já rychle zvažoval své možnosti.
„Prosím? Nezdržím vás. Opravdu nutně potřebuji..."
Hleděl jsem na toho proradného parchanta. Co jsem mohl udělat? Samozřejmě jsem věděl, že je to jen další úskok. Mohl jsem odmítnout a tím jeho podezření posílit. A nebo ho vzít nahoru a jeho podezření potvrdit.
„Veliteli. To je zase nějaká vaše hra, že? Z čeho mě vlastně podezíráte?"
„Nevím, o čem..."
„Ale no tak," přerušil jsem ho netrpělivě. „Co myslíte, že tam najdete?"
Komisař, který do této chvíle něco hledal na svém telefonu, vzhlédl od displeje a pohlédl na mě a pak na Marata. Viděl jsem záblesk podezření v jeho očích a v tu chvíli jsem věděl, že jsem v háji. Marat to na mě nahrál opravdu dokonale.
Cataro ještě chvíli zamyšleně studoval moji tvář a pak řekl. „Máte důvod, proč nechcete nikoho pustit nahoru?"
„Ne, jen..." vrhl jsem na Marata vražedný pohled. Svoji nenávist jsem se už ani nepokoušel skrývat.
„Generále, velitel Marat má nějaké podezření a i když nemůžu říct, že bych s ním úplně souhlasil, rád bych věděl, co se děje. Nechci, aby došlo k dalším zbytečným fámám a nepravým obviněním."
„Velitel Marat má neustále nějaká podezření. A opravdu mě unavuje donekonečna se ospravedlňovat před jeho útoky.“
„Chápu,“ přikývl komisař a já doufal, že se mi podařilo z toho vybruslit.
„Generál Imara s tím zabijákem spolupracuje,“ vyhrkl Marat. „A teď ho ukrývá u sebe v bytě, vím to.“
Komisař se pochybovačně zadíval na Marata a pak na mě. Ze všech sil jsem se snažil zamaskovat svůj úlek. Jak to ten hajzlík mohl zjistit? Možná jen střílí naslepo a tentokrát se výjimečně strefil. Ať tak či tak, začínalo to pro mě vypadat dost bledě.
„Nebylo těch pohádek už pro dnešek dost?“ ušklíbl jsem se s předstíraným klidem. „Jdu spát, omluvte mě.“ Zamířil jsem ke vchodu do domu, ale Marat mě zastavil.
„Tak lehce se z toho nevykroutíte, generále,“ chytil mě za předloktí a já ho podrážděně odstrčil. Možná bych mu i jednu vrazil, kdyby se mezi nás nepostavil komisař.
„Pánové, prosím, nechte těch hádek.“
Cataro se obrátil na mě. „Generále, máte plné právo být dotčený, ale nebude lepší, když vyvrátíte všechna velitelova obvinění a necháte nás nahlédnout do svého bytu?“
Ten muž přede mnou nebyl hlupák. Poznal na mě, jak jsem nervózní a i když Maratovým tvrzením nevěřil, pochopil, že se něco děje.
„Pustíte nás dobrovolně nebo mám požádat o povolení k prohlídce?“ zatlačil na mě.
Pěkně Jsem to celé podělal. Rezignovaně jsem přikývl a sledoval, jak se Marat potěšeně zašklebil.
*
Neměl jsem na vybranou. Ještě chvíli jsem chabě odporoval, ale nakonec je oba dovedl až ke dveřím svého bytu. Marně jsem se snažil přijít na nějakou výmluvu, proč mám doma spoutaného šestnáctiletého kluka. Jediné, co mě napadalo, bylo buď neuvěřitelné, bizarní, perverzní a nebo všechno dohromady. Co se stane, až ho uvidí? Budou automaticky předpokládat, že je to ten vrah? Přestože neznají jeho tvář? Marat to bude tvrdit určitě. A co komisař? Bude věřit čemukoli, co bych si vymyslel? Jenomže komisař byl chytrý, okamžitě si dá dvě a dvě dohromady. A já budu ve velkém průšvihu. Kvůli prolhanému frackovi.
Ztuhlými prsty jsem odemkl dveře do bytu a chvíli si pohrával s myšlenkou, že je zabouchnu svým nezvaným hostům před nosem. Neudělal jsem to a s ledovým děsem, který se mě každou vteřinou zmocňoval víc a víc, jsem je propustil do bytu.
„Toaleta je tamhle," ukázal jsem rukou na dveře po pravé straně. Snažil jsem se o ironii, ale můj hlas zněl příliš dutě a odevzdaně.
Marat se ani neobtěžoval. Zamířil za komisařem přímo do obýváku. Šel jsem poslední a čekal, až se ozvou výkřiky překvapení a možná v případě Marata nadšení, ale nestalo se nic.
Vstoupil jsem do místnosti a první čeho jsem si všiml, bylo to, že místo v rohu vedle topení je prázdné. Dokonce zmizela i pouta. Po Jorim v bytě nezůstala ani stopa. Vydechl jsem neuvěřitelnou úlevou. Navenek jsem nedal nic znát a dál mlčky sledoval, jak Marat zklamaně prohlíží můj byt. Komisař zběžně prohlédl všechny ostatní pokoje a pak na mě pohlédl s rozpaky vepsanými ve tváři. „Opravdu se omlouvám, generále. Ale jsem rád, že jsme si to ujasnili."
„Nic se neděje," prohodil jsem nonšalantně. Najednou jsem měl skvělou náladu. „Příště jen nevěřte všemu, co si na mě velitel Marat vymyslí," neodpustil jsem si rýpnutí a sledoval, jak si mě ten kluzký had nevraživě prohlíží.
Mlčky jsem je vyprovodil ke dveřím a teprve, když mi zmizeli z očí, jsem se úplně uklidnil. Netušil jsem, jak se Jori dostal ven. Ale pravda byla, že mi jeho útěk přišel vhod. Celá tahle noční akce se zvrhla v jedno velké fiasko a já mohl děkovat všem bohům, že jsem z toho zázrakem vyvázl bez větších škod.
Unaveně jsem ze sebe shodil mokrý kabát a vrátil Shirovu katanu zpátky na polici. Sedl jsem si na sedačku a nohy hodil na stolek. Chvíli jsem jen zíral před sebe a přemýšlel, jak se Jori osvobodil. Nevěřil jsem, že by se z pout mohl dostat sám. Musel mu někdo pomoct. Možná má komplice.
Vytáhl jsem z kapsy kalhot svůj mobil, vložil do něj baterku a zapnul. Měl jsem tam tři zprávy o nepřijatých hovorech a jednu smsku. Všechno od stejné osoby. Od Mayi. Dozvěděla se o tom útoku a chtěla vědět, zda jsem v pořádku. Nebo tak to alespoň napsala do té zprávy. Ale jak jsem znal Mayu, byla spíš zvědavá na moji verzi toho, co se v zahradě stalo.
Bylo půl druhé ráno a já přemítal, jestli bych ji neměl zavolat až ráno. Než jsem se stihl rozhodnout, rozezněl se zvonek u dveří.
*
Maya seděla v obývacím pokoji a hltala každé slovo mého vyprávění. Na okamžik jsem zaváhal, zda jí říct celou pravdu. Ne proto, že bych jí nevěřil, ale proto, že jsem ji do toho nechtěl zatáhnout. Jenomže tohle byla Maya. Ta, která mi vždycky kryla záda a zachránila několikrát život.
„To snad nemyslíš vážně," vydechla nevěřícně. Jak jsem předpokládal, moji kamarádce se to, co slyšela, ani trochu nelíbilo. „Proč jsi toho kluka nevydal? Uvědomuješ si, že jestli se to někdo dozví, tak jsi skončil?"
„Prostě jsem ho nechtěl vydat do rukou Rady. Dobře víš, co by s ním udělali. Je mu sotva šestnáct. Opravdu bys ho s čistým svědomím poslala na popraviště?"
„To by musela rozhodnout Rada."
„Rada ho odsoudí k smrti. Copak jsi neviděla, jak dopadlo těch posledních pár slyšení? Byla to fraška."
„Můžeš promluvit v jeho prospěch, stejně jako ses dnes zastal těch zajatců."
„A stejně jako dneska to nic nezmění," odsekl jsem podrážděně.
Maya se na mě chvíli jen mlčky dívala a studovala moji tvář jako by tam hledala nějakou odpověď. Nevím, jestli ji našla. Nakonec řekla skoro neslyšně.
„Já vím, o co tady jde. Pomáháš mu, protože má nějaké spojení s Shirou. Doufáš, že tak ulevíš svému svědomí?"
„Co tím sakra myslíš?" vyjel jsem na ni.
Položila ruku na moje rameno a zblízka se mi hleděla do očí. „Tairo, nejsem slepá, vidím, co se s tebou děje. Musíš si o tom s někým promluvit."
„O čem mám mluvit?" utrhl jsem se na ni a odtáhl se. Měl jsem za sebou dlouhý den a další promluva do duše bylo to poslední, co jsem právě teď potřeboval.
„O tom, co se stalo tam na základně. Co se stalo mezi tebou a Shirou."
„Vážně?" naštvaně jsem začal pochodovat po pokoji. Cítil jsem, jak mě tlačí ke zdi, a nelíbilo se mi to. Nebylo to poprvé, co se mě snažila přimět, abych se jí svěřil, ale tentokrát už jsem toho měl právě dost. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje vztek.
„A co bys chtěla vědět?" zasyčel jsem nenávistně. „Jaký byl v posteli?" Na chvíli jsem se zastavil a probodl Mayu pohledem. „Skvělý, nejlepší koho jsem kdy měl," vpálil jsem ji do tváře. Celý jsem se třásl vztekem. Nechtěl jsem o tom mluvit, ale nešlo to zastavit.
„Nebo bys raději slyšela, jak se cítím potom, co se pro mě obětoval? Neuplyne den, abych si nevyčítal, že jsem ho tam nechal, že jsem nezůstal s ním! Do konce života si neodpustím, že zemřel kvůli mně!" Už jsem na ní skoro křičel. Také jsem si uvědomil, že navzdory svému hněvu mi po tvářích stékají slzy. Vztekle jsem je setřel hřbetem ruky a pokračoval.
„Přál bych si...," hlas mě zradil. „Přál bych si," začal jsem znovu, „aby Shira tehdy poslechl císaře a raději mě zabil. Všechno lepší než tohle!" Byl jsem rozzuřený až k nepříčetnosti, nedokázal jsem se uklidnit. Přecházel jsem po pokoji sem a tam.
„Co dál by tě zajímalo?" vykřikl jsem naštvaně na Mayu, která bez hnutí naslouchala mému výlevu. Ten její klid mě vytáčel o to víc.
„Miloval jsi ho?"
Zastavil jsem uprostřed kroku. Stál jsem zády k ní, pohled upřený před sebe. Ta otázka mě úplně rozhodila. Už jsem nemohl dál. Pevně jsem sevřel víčka k sobě a snažil se skrýt slzy, které se mi draly do očí.
Miloval jsem ho? Nedokázal jsem Maye na její otázku odpovědět. Vyčerpaně jsem si sedl na podlahu a sklonil hlavu. Vztek byl pryč, nahradila ho agónie zoufalství. Celý jsem se rozklepal, žaludek měl na vodě. Chtělo se mi řvát, udeřit pěstí do zdi, cokoliv, co by přehlušilo tu strašnou bolest uvnitř.
„Nenávidím tě," zašeptal jsem potichu. V tu chvíli jsem ji opravdu nenáviděl. Za to, že mě donutila, abych to všechno řekl. Abych to všechno prožil znovu. Jako by mě rozřízla a vykuchala zaživa.
„Teď už jsi spokojená?" zeptal jsem se chladně.
„Je dobře, žes to ze sebe dostal," promluvila potichu. „Pomůže ti to."
„Nezkoušej na mě ty svoje psychologický kecy. Pomohlo by mi jedině to, kdyby Shira prošel živý těmi dveřmi."
Maya si sedla vedle mě na podlahu, aniž by se mě dotkla. „Musíš se smířit s tím, že to se nestane," řekla pomalu a natáhla se, aby mě vzala za ruku. Nejprve jsem ji chtěl odstrčit, ale nakonec
jsem dovolil, aby propletla naše prsty a stiskla mi dlaň.
„Rozumím tomu, co cítíš," pokračovala. „Taky jsem Shiru měla ráda. Chci ti ale povědět jednu věc. Ty si tolik přeješ, abys mohl změnit, co se stalo. Jenomže, co se dalo udělat jinak?"
„Mohl jsem s ním zůstat," zašeptal jsem. Stokrát jsem si v hlavě přehrával tu chvíli. Stokrát jsem si vynadal do zbabělců, že jsem ho tam nechal.
„A co by se pak stalo? Zachránil bys ho?"
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ať by si s ním zůstal nebo ne, zemřel by. Zemřeli byste oba."
„Ano," souhlasil jsem. „Ale aspoň by tam nezůstal sám."
„A co myslíš, že by chtěl Shira? Chtěl by tě vidět umírat vedle sebe? Nebo raději zemřel s vědomím, že jsi živý a v bezpečí?"
Nesnášel jsem tuhle její pokřivenou logiku. Snažila se ulevit mému svědomí. Nestál jsem o to.
„Jestli cítíš vinu, že Shira zemřel a ty žiješ, uvědom si jednu věc. On to tak chtěl. Tak nezpochybňuj jeho rozhodnutí ani jeho oběť."
*
Byly skoro tři ráno, ale já nemohl spát. Maya už dávno odešla a já už hodinu prohledával centrální databázi. Snažil se najít nějaké informace o Jorim. Našel jsem záznam z jeho výslechu po té, co ho Raya poslal na velitelství. Nic podstatného jsem se z něj ale nedozvěděl. Snad jen to, že od svých deseti let sloužil v paláci. O jeho rodině tam nic nebylo. Ani zmínka o nějaké spojitosti s Shirou.
Začala mě bolet hlava. Promnul jsem si unavené oči a ještě chvíli civět do bílého světla monitoru. Pak jsem notebook zaklapl. Pokoj náhle potemněl. Uvědomil jsem si, že to ťukání, co jsem už nějakou dobu registroval někde na hranici slyšitelnosti, jsou kapky deště dopadající na střechu. Venku se opět rozpršelo. Aniž bych se obtěžoval s rozsvěcováním, jsem po paměti došel do ložnice a posadil se na postel. Chvíli jsem jen poslouchal dunění lijáku, který sílil každou minutou.
Tušil jsem, že dnešní noc neusnu. Myšlenky se mi honily v hlavě jedna za druhou, nedokázal jsem se uklidnit, ať jsem se snažil sebevíc. Nešlo jenom o Joriho, nedokázal jsem zapomenout na to, co předtím říkala Maya. Věděl jsem, že to myslela dobře. Že se mi tím snažila pomoct, ale otevřela tím věci, na které jsem se mnoho týdnů snažil zapomenout. Ale třeba o to šlo. Třeba nemůžu všechno pohřbít hluboko v sobě a dělat, že to neexistuje.
Svlékl jsem se a zalezl pod přikrývku. Jak jsem předpokládal, usnout jsem nedokázal. Převaloval jsem se na posteli, naslouchal bubnování deště a hlavou mi probíhaly obrazy a vzpomínky, které bych si nejraději vymazal z paměti. Asi po půl hodině jsem vstal a prošel ztemnělým bytem do kuchyně. Očima přivyklýma šeru jsem objevil sklenici a nalil si do ní trochu vody.
Podezřelý šramot z ložnice vyburcoval všechny moje smysly. Potichu jsem odložil skleničku na kuchyňský pult a rychle přemýšlel, kde jsem nechal zbraň. V nočním stolku vedle mé postele, kde mi byla naprosto k ničemu.
Aniž bych udělal sebemenší hluk, přemístil jsem se do obýváku. Na polici ležela v pouzdře odložená Shirova katana, jediným tahem jsem odhalil její čepel. Takto ozbrojen jsem opatrně pokračoval chodbou ke dveřím ložnice. Byly pootevřené, ale do pokoje se přes úzkou škvíru nahlédnout nedalo. Kdo by to mohl být? Že by se vrátil Jori? Proč by to dělal?
Chvíli jsem čekal a naslouchal. Žádné další zvuky jsem nezachytil, ale přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu, že vedle někdo je.
Přistoupil jsem až ke dveřím, zhluboka se nadechl a pevně sevřel jílec katany. Přitiskl jsem se zády ke stěně a nohou strčil do dveří, aby se otevřely dokořán. Opatrně jsem odlepil hlavu ode zdi a pokusil se nahlédnout do pokoje. Nikoho jsem nezahlédl, ložnice tonula ve tmě. Okno bylo otevřené a lomcoval s ním vítr. Těžké kapky deště dopadaly dovnitř na koberec. Vítr asi rozrazil okno. Nebo ho někdo otevřel? S katanou stále v ruce jsem vstoupil do místnosti a pořádně se rozhlédl. Stále jsem nic neviděl. Zamířil jsem k oknu, abych ho zavřel, když jsem ucítil cizí ruku na svém rameni. Prudce jsem se otočil a chtěl protivníka udeřit hranou meče. Nacházel se příliš blízko, neměl jsem prostor se rozmáchnout. V dalším okamžiku mi nelítostný stisk sevřel zápěstí a vykroutil katanu z ruky. Meč se zaduněním dopadl na koberec. Tmavá postava o něco málo vyšší než já stála přede mnou, obličej skrytý ve stínu. Jori to rozhodně nebyl, ale něco na jeho držení těla a tvaru ramen mi přišlo neuvěřitelně povědomé.
Vetřelec udělal krok směrem ke mně.
Prchavé světlo z okna mu dopadlo na tvář, když řekl. „Čekal jsem trochu vřelejší přivítání."
Byl to Shira.